Jak vědomě budovat správné návyky - 3. Motivace

Co mě motivuje? Které věci mi pomáhaj k tomu, abychněco nejen chtěl, ale také udělal? Co mi dá dostatek energie? Jak poznám, že skutečně to, co se chystám udělat je to, po čem toužím? Co mě skutečně povede k tomu, co je naplněním mého života, Co je pro mě vzhledem k mýcm schopnostem to nejlepší? Jeslti různé lidi motivují být různé věci, jaké to má důsledky? Třeba při hodnocení v práci pro někoho může být uznání mnohem víc než finanční odměna, pro jiného třeba pak osobní dosažení cíle. Pího pohled na spoustu vykonané práce a ještě pro dalšího pak je to práce sama. Rád pracuje, není jej třeba odměňovat :)

Jsme Každý úplně jiný podle toho, co nás motivuje. Rozdělil jsem motivaci do několika skupin. Nejde o vlastní rozdělení, ale o to, určit si, co mohu využít pro dostatečnou motivaci, když nějco potřebuji. Jak si nastavit to, co chci udělat, takovým způsobem, abych se dostal i k požadovanému výsledku? Když totiž sice něco budu chtít udělat, ale nebude mi to vnitřně vyhovovat, tak se k cíli nedostanui. Muho něco okopírovat od někoho jiného. Jemu to fungovalo a mně může taky, ale nemusí. Měl bych poznat sama sebe, co na mě funguje. Vzhledem k tomu, jak jsme každý jiný, je velká pravděpodobnost, že převzaté věci fungovat nebudou. Stává se, že díky velkému přikladu se vypneme k následování nějakého vzoru. Posléze ale toto nadšení vymizí. Myslím si, že je to hlavně kvůli tomu, že jsme převzali vzor, který ale nebyl přesně pro nás. Zapomněli jsme na to, že bychom měli přemýšlet. Převzít to, co nám funguje, s čím máme zkušenosti. Aplikovat na sebe to, co je pro nás vhodné a přizpůsobit sobě to, kde jsme jiní.

Rozdělení motivací nacrtnu pouze schématicky. Berte jej jako návod, ne jako přesnou strukturu. Možná by někdo vymyslel něco jiného. Proč ne.

Motivace podle času.

1. motivuje mě stav v budoucnu.

2. motivuje mě přítomnsost

3. motivuje mě minulost.

Budoucí motivace. To se zdá být jako nejčastější motivace, kterou používáme resp. která pro nás funguje. Jedná se o stanovení cíle a jeho dosahování. O odměny za splněnou práci. Dívky se těší na svatbu. Studenti se připravují na zkoušku. Těšíme se na dovolenou. Na prázdniny. Na cestu. Očekáváme vysvobození. Potřebujeme naději. Někdy i tu, která umírá poslední. Chci do důchodu odejít tak, abych nebyl závislý na dětech. Nechci být nemocen a proto se snažím o zdravý způsob života. Vyhlížím Boží království, které není z tohoto světa.

Očekáváme jakýsi stav v budoucnu. Co bychom chtěli. Anebo nechtěli. Toto nás pohání. Dává nám energii. Je to motorem, proč se tolik nezabýváme přítomností. Ta přestává být těžká, náročná, neunesiltelná. Stává se nepodstatnou z hlediska budoucího cíle. Kolik jsme schopni obětovat! Čeho všeho se vzdát!

Přítomná motivace. Znám lidi, kteří hlavně prožívají přítomnost. Okolí to o nich ví, a spíše se to hodnotí jako nedostatek. Nedokáží se motivovat cílem v budoucnosti. Pro ně je důležitější to, jak se teď mají, co teď cítí. Může se jednat o požitkáře, o lidi, kteří se nedokáží nic odepřít. Utratí všechno, co vydělají. Známe asi každý někoho takového. A často utratí i víc než vydělají. Jedna paní při rozmluvě o zdravějším způsobu života mi řekla: „A co bych z toho života měla?“ Pro ni byl život přítomný stav.

Když ale nemáme přítomnost a pořád budeme žit jen budoucností, neztrácíme něco? Není život právě přítomnost? Když nedokážeme vychutnat přítomný okamžik, k čemu to všechno? Rád lezu na kopce. Jako kluk na malé, teď velmi rád chodím po horách, na vysoké štíty. Kdybych nedokázal prožít stav, kdy už nejde kam jít výše, proč na tu horu lezu? Samozřejmě, že ten výstup byl těžký a zajímavý. Mohu mít zadostiučení z toho, že jsem to zvládnul. Kamarádi mě budou obdivovat. Mohu vyfotit snímky, které dokazují, kde jsem byl a co všechno jsem slezl. Ale když nedokážu vychutnat pocit dosažení vrcholu, neschází tam něco?

Možná právě prožití toho „tady a teď“ nám schází. Díváme se na takové lidi jako na lenochy, ale oni žijí teď. Východní směry myšlení a zejména zen kladou velký důraz na TEĎ. Nic jiného vlastně není. Je jen teď, budoucnost ještě nebyla a minulost je dávno pryč. Zůstává jen pomíjející a neuichopitlená přítomnost. Ale i křesťanství a obecněwji západ se začíná hodně zajímat o současný stav člověka. Nejenom se někam blížit k jakémusi blaženému stavu, ale žít už teď. Sám Ježíš řekl: Boží království buď mezi vámi. Proč se tedy máme těšit na něco jen v budoucnosti?

To co je teď nemusí být jen negativní motivací. Lidé chtějí být s kamarády. Mají rádi své blízké. Jdou na ryby ne proto, aby něco chytili, ale aby se tam mohli posadit a prožít tu atmosféru. Tvoří sochu kvůli kráse okamžiku, co se to z kamene nebo ze dřeva stává. Není důležitá výsledná socha, ale proces. Muzikanti představují velkou skupinu lidí, kteří se orientují na přítomnost. To hlavní je prožitek v přítomnosti. A to i když trénují proto, aby pak mohli něco zahrát před publikem.

Motivace v minulosti. Proč se zabývat minulostí? Hrabat se v tom, co už proběhlo? Jak u přitomnosti byli jednou skupinou hudebníci, tak u minulosti jsou to třeba malíři. Nebo i spisovatelé, historici, archeologové. Inspiruje je to, co už proběhlo. Aby to nově zachytili nebo zastavili v čase. Podrží určitou podobu na věčnost. Model obrazu už dávno zemřel, ale obraz tu zůstal. Fotografie dávno neexistujících skutečností. (Fotografie ale spíš než minulostí se zabývá zachycením přitomnosti do budoucnosti) K čemu to je? Kvůli paměti?

Minulost může inspirovat přítomnost i budoucnost. Pokud se nepoučíme z minulusti, nemůžeme růst.

Lidé, které inspiruje minulost nejsou jen umělci. Ale i my obyčejní lidé. Vzpomínáme na to, co jsme prožili a chceme to dát i našim blízkým. Někdy na to vzpomínáme jako to nejkrásnějí, co jsme prožili, ale zůstává to jen pro nás. Nikoho jiného toto nezajímá. Možná ale jen do doby, než někdo tuto minulost uchopí, nakreslí, namaluje, napíše o ní, zahraje divadlo.

Co mě motivuje? Mám svoje cíle v budoucnosti? Nebo v přítomnosti? A nebo rád vzpomínám na minulost? Asi to není jednoznačné. Ale něco nás inspiruje více, něco jiného méně. Je to podobné jako s charaktery. Všichni známe povahy cholerika, sangvinika, melancholika, flegmatika. Učili jsme se o nich. Možná vám někdo určil, že jste cholerik. Anebo půl na půl sangvinik a melancholik. Někdy se to v nás míchá.

Výše uvedené dělení trochu kopíruje charaktery. Cholerik má své cíle v buoucnosti. Chvátá, aby dosáhnul svých cílů. Přítomnost pro něj nic neznamená. Sangvinikův cíl je tady. Tady žije. Teď když mluví, tak přemýšlí. Nepromýšlí věcí moc dopředu. Přemýšlí tim, že koná. Melancholik žije minuilostí. Tím, co se stalo. To v něm vyvolává obrazy. Minulost v něm žije svým vlastním životem.

Přiště se chci zabývat motivací, která je závislá na místě. Kde vzniká to, co mě motivuje…