Kam za zdravím?

Na západ? Na východ? Na Ukrajinu! Jistá paní nadchla svým povídáním o sanatoriu na Ukrajině spoustu Čechů. Těch, kteří jsme se tam vypravili bylo asi padesát, v našem termínu patnáct. Kdybychom ale věděli už v Kroměříži, jak je to daleko, možná bychom se rozhodovali déle. Asi 1200 kilometrů - jako z Prahy na jih Španělska. Není to tam navíc nebezpečné? Nicméně myslím, že mohu říct, že nikdo nelitujeme, že jsme takovou dlouhou cestu podnikli. Stálo to za to!

Cesta

Cesta do sanatoria byla skutečně daleká a dlouhá. Někteří jeli auty s přespáním cestou, někdo jel autobusem (26 hodin cesta…), někdo letěl do Kyjeva a pak vlakem a taxíkem. Cesty byly různé cíl jeden. Sanatorium „Náš domov“ ve vesničce Novy Obichody ve Vinické oblasti asi 200 km od Kyjeva. Abych se přiznal musel jsem nejdříve zjistit, kde přesně je Kyjev, o Vinici jsem vůbec nevěděl a sanatorium jsem jen velmi těžce našel na googlovských mapách. Kam jsme se to rozhodli jet?

Ředitelka

Paní Slepjenčuk je skromná paní před důchodem, ale stále sršící nápady. A nejen malými. A navíc nápady v její hlavě realizuje s lidmi, které téměř zázračným způsobem dokáže nadchnout. Pro své vize, ale hlavně pro „práci na Boží vinici“. To, co jsme my viděli a zažili, bylo fungující sanatorium na velmi vysoké úrovni. Vybavení, odbornost, společenství, lidskost – všechno krásně společně fungující. Jen zdálky jsme jen nahlédli i do velikého sboru a zdravotně-misijní školy, které jsou přidruženy k sanatoriu. Tato žena je motorem tohoto všeho, ale zdá se, že všechno tak nějak funguje bez ní. Zjevně nemá problém s předáváním pravomocí, a dlouhodobou motivací lidí. Jen náznakem jsme zaslechli, že tady její plány nekončí, chystá se založit specializované samarium blízko Kyjeva pro léčbu srdečně cévních onemocnění, se kterými mají dobré výsledky…

Domov

Hned na začátku mě oslovil osobní přístup. Měl jsem „svého instruktora“ a „svoji doktorku“. Sanatorium podle svého jména se stal naším domovem a já si tam skutečně připadal, jako by mě přijali do rodiny. Můj instruktor o mě pečoval velmi vzorně. Jmenoval se Alek a staral se vlastně o všechno. Připravil mi ráno čaj, který jsem měl pít vždy před jídlem. Nevím, jak jiným chutnal, ale ten můj byl odporný. Ale když tvrdí, že je to pro mé zdraví… Alek pak mě zasvětil do všeho, co a kdy bude probíhat. Také on byl tím, kdo prováděl zdravotní procedury, které mi  doktorka naordinovala. Tak, jak mi masíroval záda, to dosud nikdo neudělal. Ten osobní přístup byl velmi příjemný, dovoloval mi velmi rychle si zvyknout na režim sanatoria.

Jídlo

To by chtělo samostatnou kapitolu o jídle. Jednak jsme měli tzv. „Kulinarnij klas“, kde se z nás stávali kulináři v přípravě zdravé stravy, ale i jsme to ochutnali druhý den na snídani :). Strava byla veganská, bez masa, mléka. Prakticky všechno bylo vypěstované přímo v sanatoriu (snad kromě rýže a bánánů). Tedy asi v bio kvalitě, ale na Ukrajině „bio“ nepoužívají. Bohatá snídaně, hodně ovoce, nejrůznější kaše, výborný domácí chléb. Oběd z mnoha chodů – polévka, jídlo, přílohy, spousta čerstvé zeleniny. Skoro vždycky jsme toho snědli více, než by stačilo pro utišení hladu. Hlavní kuchařka nám vždy před každým jídlem řekla, co máme na stole a z čeho jsou jednotlivá jídla udělaná. Sbíhaly se nám sliny a bylo to všechno výborné. Krásné na pohled a chutné. Marně vzpomínám, jestli nám tam něco nechutnalo. Snad jsme byli jen překvapeni jinou chutí, než jsme očekávali. Největší překvapení nás čekalo večer. Možná až tady nám došlo povídání na „zdravotní lekci“, že jídlo má být 40% ráno, 50% v poledne a 10% večer. Bylo to tak. Těšili jsme se na plný stůl jako ráno a v poledne a dostali jsme misku s kompotem a pečivo nebo talíř syrové zeleniny… Ale zvyknuli jsme si.

Zkusíme to?

Večer v pokoji jsme si ženou řekli, že by stálo za to zkusit dělat všechno přesně tak, jak nám zde doporučují. Tedy i zkusit jíst jen 3x denně. A vůbec nic mezi. Já měl dříve pořád takovou fóbii, hlavně když jsem prošel okolo něčeho zdravého. Trochu si zobnout. Nemohl jsem si nevzít. Zvládnu to? Když člověk nebude schopen žít zdravě tady, tak kde jinde? K tomu, co předkládají, přece už není třeba přikládat cokoli jiného! Podpořili jsme se v tom vzájemně, zkusili to, zvykli si a i teď doma v tom s minimálními úpravami chceme pokračovat.

Ráno

Ranní probuzení bylo časné. Ale kupodivu jsme oba byli probuzení už chvíli před zvonečkem. Asi to bylo tím, že jsme toho večer moc nestnědli a tak se naše tělo těšilo do nového dne. Věřím, že nejen an to skvělé jídlo, ale na všechny části dne. Zvuk zvonečku byl příjemný. Přiapadlo mi to jako na horách. Miluji hory. nevím proč - možná, že člověka trochu povznáší, mračna zůstanou kdesi dole. Dívat se na problémy jako na mráčky zhora je úžasné. Zdola mraky stíní, zakrývají slunce. Zhora jsou naopak krásné, osvětlené sluncem. Mraky v údolích, kdy jsou vidět jen vrcholky kopců. Úžasné je ráno na horách - svěží ráno, vycházející slunce, mraky v údolích, vrcholky kopců nad tím vším. Jako koupel mraků v mracích. No a k tomu ještě zvláštní hudba. Z údolí pomolu přichází. Zvonečky a bílé tečky oveček na protějším kopci. Přesně takto jsem si připadal ráno při probuzení. Ovečkou byla vnučka našich sousedů, která běhala po sanatoriu. 

Jitřní zamyšlení

Proč se máme zamýšlet hned ráno? Někteří si přispali, a o zamyšlení přišli. Ale stabilní účast ráno říkala, že jsme nechtěli přijít o další krásné ráno. My jsme takto vstávali se stomatologem Romanem. Možná jako první vstalo naše tělo a mysl až pak při zamyšleních. Nejdřív mluvil spíše o zdraví tělesném, pak o psychice a nakonec více o zdraví duchovním. Na základě biblických příběhů nám přibližoval pojetí celostního zdraví, které pro nás připravil sám Stvořitel. Mluvil o lidech, kteří prožili uzdravení. O zázracích, které se staly. Nemohu asi prozrazovat témata, ale hned první mi utkvělo v hlavě. Mluvil o Námanově uzdravení. Náman chtěl být uzdraven zázrakem od zázračného proroka. A najednou mu byla ukázána jednoduchá vodoléčba. Ponoř se ve špinavém Jordánu. Normální procedura. Normální dívka, která mu doporučila jít k prorokovi. Zdánlivě obyčený prorok. Žádná velká gesta, nic okázalého. Léčitel si pak nechce ani nechat poděkovat. Nestojí to za řeč? Právě ta normálnost byla pro nás osobně zázračnou léčbou. V sanatoriu jsme nepoznali něco, co nejsme schopni dělat sami. Celé to sanatorium bylo takové normální...

Instruktoři

Přišlo mi, že všichni tam umí všechno. Doktorka občas seděla na recepci. Recepční předcvičovala na rozcvičce. A všichni pořád v pohodě. Tak očividně zdraví a pořád dobře naladění lidé, to bylo nakažlivé. Bylo na nich přímo vidět, že to, co nás učí, to co s námi dělají, mají vyzkoušené i na sobě. Sami se tím řídí, není rozdíl mezi sanatoriem a jejich životem. To bylo pro nás největším argumentem, že jsme do toho šli naplno.

Slyšel jsem příběh, který se tady stal. Zahraniční návštěva přijela do sanatoria. Chtěli něco darovat jako sponzorský dar. A zaujalo je, jak jsou instruktoři usměvaví a dobře naladění. A uzavřeli sázku. Jestli budou takoví vždycky, tak zdvojnásobí svůj dar pro sanatorium. A snažili se. Dívali se večer do domovů instruktorů. To přeci není možné, aby byli stejní i v soukromém životě! někdy přeci musí být normální! Sázku prohráli. A prohráli ji rádi. Zjistili, že je možné být pozitivní celý den a že to může být normální :).

Lidé

S mnoha novými lidmi jsme se tam potkali. Seznámili, spřátelili. S Čechy, s Ukrajinci i Rusy. Oprášili jsme trochu ruštinu, kterou do nás na základní škole hustili už od třetí třídy. Škoda, že jsme tehdy měli zábrany se ruštinu učit. Jazyk ani lidé za podrobenost Sovětskému svazu ale nemohli. Povídání o procházkách bylo také terapií, mohli jsme se v mnohém obohatit, sdílet.

Krásné bylo, že jsme měli i v tom všem programu čas se sdílet, povídat si. Nejvíce asi na procházkách. To byla úžasná terapie. Profesor Křivohlavý řekl, že procházky pro manžele jsou nejlepší terapií vztahu. "Zkuste se hádat na procházce - to prostě nejde.", předával svou zkušenost na svých přednáškách.

Sobota

Asi všichni instruktoři slaví sobotu. A tedy v sobotu nepracují. Byli jsme zvěděví, jak to udělají. V sobotu skutečně procedury, tedy ty léčebné, nebyly. Některé jiné ale byly naopak delší nebo jiné. Odpolední procházka se změnila na odpolední výlet. Ale velmi nás oslovil už večer v pátek, tedy začátek soboty. Sešli jsme se společně a zpívali písně. Rusky, česky, ukrajinsky. Jak kdo uměl. A pak nás doslova šokovalo sobotní ráno. Moji manželku dokonce tak, že vyskočila z postele a v nočním úboru vylétla na chodbu. Tam stáli všichni instruktoři a společně zpívali písně k našemu probuzení a usmívali se na nás. Existuje větší povzbuzení?

Nový start

Program NEW START známe. Jako vedoucí klubů zdraví jsme o tom hodně četli a předávali lidem, sami přednášeli, dělali praktické lekce. A přeci jsme se toho jen tak dotýkali. Tady nás do všeho doslova namočili. Byl to „Nový začátek“ v praxi. Vysvětlili nám teorii, ale současně i jak to funguje v praxi. A namočili až po uši. Je jen na nás, jak si to, co jsme prožili přeneseme do svého života doma. Prý největší účinnost má první pobyt. Další už jsou závislé na tom, zda doma dodržujeme to, co jsme se naučili.

Jako přiklad jsme se dozvěděli o kuřákovi, který měl vážné problémy s nohama, skoro už nemohl chodit. Po prvním pobytu se úplně dal dohromady. Ale s kouřením nepřestal a starý způsob života jej znovu pohltil. Do samaria přijel po roce, ale bylo třeba absolvovat dva pobyty za sebou, aby dosáhl uzdravení. Ale ani to jej nepoučilo a třetí pobyt v sanatoriu už mu nepomohl.

Co si odnášíme?

Do sanatoria jsme jeli hlavně ze zvědavosti. Zkusit to. Co tam funguje tak, že lidé jsou schopni o tom téměř skládat básně (jeden bratr z Moskvy tedy doslova)? V čem je to kouzlo hraničící se zázraky? Vždyť používají jednoduché prostředky. Nejvíc na mě zapůsobila komplexnost péče o nás. Dokonce doktorka nám řekla, že je to velmi individuální působení na každého jednotlivce. Jednomu pomohou procedury, někomu strava, jinému teorie nebo duchovní promluvy a na dalšího mají největší vliv pravidelné procházky po každém jídle.

Normálnost, kterou jsem zmiňoval výše ve své komplexnosti a důslednosti najednou není vůbec normální. vymlouváme se na to, že to nemůžeme a něco jiného zase nejde. A tady nám otevřeli karty, vyložili trumfy a všechno je vidět. když děláme normální věci s láskou, přestávají být normální. Mění člověka. Toho dávajícího i toho přijímajícího. Cítil jsem jakousi nestroujenost, se kterou jsme byli přijati jako pacienti, se kterou se o nás starali a třeba i vařili pro nás jídlo, uklízeli na pokojích a všechno další. Nebyl to jen profesionální zájem o platícího klienata. Jsem přesvědčen, že to nebyl jen lidský vztah k nám, ale že nám předávali to, co sami přijímali - lásku od Boha. To pak člověk není vyčerpán tím, že se musí nějak chovat k druhým. Začne se tak chovat normálně. Tak jako instruktoři v sanatoriu k nám.

Uzdravení

V čem jsem já zažil uzdravení? Přijel jsem tam v podstatě zdravý, tak jsem si připadal. Ale nějaké bolístky jsem měl. Hlavně mě trápila noha. Byl jsem před rokem na operaci hlezna, které ještě pořád pobolívalo. Pak jsem si v květnu namohl achilovku. Navštívil jsem u doktora, nechal s vylšetřit fyzioterapeutem, chodil na rehabilitace. Magnety, laser, elektřina, masáže, tejpování - nic nepomohlo. Celkově jsem nemohl běhat. Zkoušel jsem to velmi pomalu. Před pobytem v sanatoriu jsem uběhl pár kilometrů a kvůli bolesti se musel zastavit. Osmý den v sanatoriu jsem šel běhat a najednou ucítil, že noha vůbec neboli. A navíc, že se na ní mohu spolehnout. Připadal jsem si lehce, snad jako motýl. Povznášející pocit. Když jsem doběhl, mohl bych klidně ještě jednou, ale už začínal další program…

Úžasnou zkušeností pro mě byla byla moc modlitby. Pacientům, kteři byli věříci nabídli možnost se před procedurami modlit. S mým instruktorem jsem to využil. Nebyla to jen přidaná hodnota k proceduře. Mnohokrát jsem slyšel požehnání. Modlitby za druhé a někdy i za sebe. Ale poprvé jsem slyšel modlitbu s takovým odevzdáním jako od Aleka. "Pane Bože vkládám Luďka do tvých rukou. Prosím pomoz mu, aby tato jednoduchá procedura mu mohla pomoct v tom, co on potřebuje. Prosím požehnej to, co budeme provádět. Prosím dovol nám poznat, co můžeme dělat, aby zažil uzdravení, které je od Tebe. Prosím veď nás v tom, ať děláme to, co ty si přeješ."

Uzdravení které jsem zažil nebylo jen tělesné. Poznal jsem, že malinké věci dávají někdy smysl až v celku. Věděl jsem to i dřív, ale nezažil jsem to přímo na sobě. Jako jeden mravenec, který se nesmyslně pohybuje sem tam, ale mraveniště funguje jako celek. Má smysl dělat normální věci, které zdánlivě nemají význam samy o sobě. Jsem rád, že víra není jen nějakou abstraktní filosofií o abstraktním Bohu.

Cesta zpět

Zpáteční cesta nás vrátila do reality. Z téměř rajské atmosféry domova jsme se najednou ocitli v reálném světě skutečné Ukrajiny. Taxi, které nás vezlo do Vinice byl starý žigulík držící pohromadě zřejmě modlitbami jeho řidiče. Když se s ním pokoušel po vykotlané silnici předjíždět náklaďák, modlili jsme se v autě asi všichni. Rádi jsme za dopravu zaplatili a byli rádi, že to nejhorší z cesty máme za sebou. Vlak přijel jen trochu opožděn, ale na výstup a nástup měl jen dvě minuty. Zjistili jsme svůj vagón a byli připraveni nastoupit. U každého vchodu byl „děžurnyj“, průvodčí, který kontroloval lístky, zda dotyčný může nastoupit. Ten náš najednou zjistil, že do jeho vagónu nastoupil někdo, kdo patří někam jinam. Začala volat do vnitřku vagónu na svoji asistentku, aby toho člověka poslala zpět. Mezitím už nastoupila moje žena. Během volání se ale najednou začal vlak rozjíždět. Asi přesně za ty dvě minuty, co měl stát na nádraží. Žena uvnitř, já venku. Odstrčil jsem pár lidí u vchodu do vagónu a naskočil na stupínky. Ještě jsem vzal tašku Olze, která jela s námi.. Ta taky pohotově naskočila a v tu chvíli průvodčí zatáhnul za ruční brzdu. Vlak se se skřípěním zastavil… Jízda vlastní byla také zajímavá – lůžka místo sedátek. Připadal jsem si jako v ložnici někoho jiného. Se spoustou mě neznámých lidí sdílím vlastní ložnici. Zbytek cesty už proběhl v pořádku, chvála Pánu.

Chvála Pánu!

To „chvála Pánu“ jsme v sanatoriu slyšeli často. A bylo to úžasně přirozené, spontánní. Vypadalo to, že svojí prací chtějí chválit Pána. Dělají to všechno pro nás, ale také skrze nás „pro Pána“. Připomínám si znovu ten pocit radosti a vděčnosti, který tam všichni měli. Vědomí smysluplnosti. Toho, že spolupracují na něčem, co má význam, co není jen vyděláváním peněz.. Ostrov nadšených, upřímných lidí, kteří se starají o druhé a chválí Pána. Chvála Pánu!