Uklízím rád v kuchyni. Je to normální?

Moc mě nebaví vařit. Nesnáším mytí nádobí. Ale rád uklízím v kuchyni. Žena po mě doma chce občas pomoc s něčím v kuchyni. Přines, podej, otevři, zavři, dones, odnes, vyndej, naostři, oprav. Někdy rád pomůžu, jindy se rád zdekuji někam jinam za jakoukoli důležitější prací. V kuchyni je žena v ráži, je lepší se jí vyhnout a přijít, až je hotovo.

Ale někdy si připadám, že utíkám jako voják z boje. Nechám ji tam samotnou. Ale já tam stejně spíš překážím a tím, že nejsem schopen udělat věci úplně přesně, jak moje žena chce, tak moje pomoc není vítána a oceňována, jak by to pro mě bylo přijatelné. Když slyším "Jak jsi to ty rajčata neřezal? To jsou moc velké kusy!", "Proč ta cibule je na takový prcinky?", "Nedáveje tam do salátu tolik soli!" A tak dokola pořád něco, moc se v té kuchyni rád necítím. Taky si tam připadám, že nejsem schopen téměř nic udělat tak, aby to bylo dobře. Než se tomuto ohodnocování svého výkonu vystavovat, tak radši uteču z boje.

No a pak se mi staly dvě příhody, které jsem spojil v jedno a najednou se všechno vyjasnilo.
První byla moje zkušenost s kolegou z práce. Je chorobně pečlivý, všechno musí u něj být na svém místě, nesnáši jakýkoli nepořádek. Tedy z mého pohledu nesnáší i to, co já ještě pokládám za pořádek. Viděl jsem ho, jak přišel v poledne do kuchyňky v práci. Možná si dovedete představit, jak kuchyňka po pár hodinách používání asi dvaceti lidmi, vypadá. Spousta použitých hrnečků, příborů, talířů. Vše všude, pocákané, vylité kafe, zbytky od rajčete, špinavé prkénko. Hrůza, ale vlastně normální stav.

No a kolega přišel a já nevěřil svým očím. Během pár chvilek všechno uklidil. Myslel jsem si, že to dělá nějaká žena nebo uklizečka, a on kolega. Uklizečka to všechno uklidí ráno, než přijdeme do práce. Bylo vidět, že to kolega nedělá poprvé. Během několika minut byly hrnečky na jedné straně, použité přibory všechny v jednom hrnečku, utřená linka a pořádek. A to všechno udělal během toho, co jsme se bavili. Užasle jsem se ho zeptal, proč to dělá. "No já to tak dělám. Chci si oběd připravit na čisté lince."

No, to musí mít jeho žena doma peklo. Domácí pedant, který buď pořádek vyžaduje nebo všude slídí a uklízí. Chudák žena. "Já to tak dělám i doma. Žena to nejdřív nechápala, ale teď si zvykla. Už s tím počítá. Já to dělám rád, ona zase ráda vaří."

A tak jsem si to tajn doma vyzkoušel. Přišel jsem domů z práce dřív a všechno uklidil. A měl jsem z toho dobrý pocit. A žena nic nepoznala. Docela se mi to líbilo, pochvalu jsem nepotřeboval.

A pak se stala druhá příhoda. Přišel jsem z práce později a žena už byla v kuchyni a byla ve viditelně špatné náladě. "Co se děje?" "No ty to nevidíš!? Podívej se tady na ten binec, co tu Pavel nechal." Jo, syn si něco sám připravoval a moc dobře po sobě stopy neuklidil. Mně to tak hrozné nepřipadalo, ale ženu to rozhodilo tak, že ji vaření nebavilo, a celý večer byla nabručená. Všechno už bylo špatně, lepší se někam zdekovat a nechodit jí do rány.

Zjistil jsem, že žena vlastně vaří už cestou domů z práce. Kupuje to, co je třeba a při odemykání dveří už přesně ví, co je třeba udělat, aby za chvilku měla večeři hotovou. No a když přijde do prostoru, který si nejprve musí uklidit, než něco začne, tak jí to rozhodí.

Navrhnul jsem jí, že bych to zkusil s uklízením, že mi to nevadí. Už vlastně obsluhuju myčku. Taky to trochu práce je, musí se tam všechno naskládat tak, aby se to dobře umylo, pak po umytí zase vyndat a dát na správné místo. Není to moc práce, ale chvilku času to zabere. Tak bych k tomu přibral i tu linku. Kolega mi přece ukázal, že to jde velmi svižně a pak je to hezky čisté. Tak jsme se domluvili, že to zkusíme. A ono to docela funguje. Ne úplně vždy, ale docela často. Já jsem tím to vyvázán z povinností, "které nemusím", mám svoji samostatnou práci, do které mi nikdo nepovídá.

Nejsem tak pořádný jako kolega v práci. Na svém stole mám docela binec. Ale kuchyň když to jde a příjdu hlavně včas, tak uklízím. Ona je kuchyň výborná v tom, že se v ní dá uklízet skoro pořád. Možná je to takový můj únik z pracovního stresu. Pocákaná mikrovlnka, špinavé obtisky prstů na skle, nevynešený koš, zbytky mouky na lince, mušky na ovoci, zanešený mixér, nenabroušené nože. Je toho dost. Já teda nemohu uklízet dlouho. Tak asi čtvrt hodiny. Pak už toho mám dost. Maximálně půl hodiny. Beru to asi jako reklaxaci mezi prací. Ženě to pomůže, mně to nevadí, docela mi vyhovuje, že mám nějakou práci i v kuchyni. Žena si nepřipadá jako kuchařka a uklizečka zároveň.

Mohu o sobě říct, že rád uklízím v kuchyni. Je to taková práce, která není vidět. Možná zdánlivě podřadná práce. Odstraňování špíny. Nic tvůrčího. Nic nového nevznikne. Prakticky nikdo mě nepochválí. NIkdo si toho nevšimne. Jen kdyt uklizeno není. Ale dělám to rád. Ne nadšeně, ale rád. Představuji si, že tím pomáhám k lepšímu pocitu své ženy v kuchyni. někdy mě snad i za něco pochválí, kdo ví. Ale jsem rád, že od té doby, co uklízím ráda vaří. nebo raději. A hlavně jsem už dlouho neslyšel ten pozvdych, že si připadá jako uklízečka a kuchařka zároveň.