Já jsem tak šťastný!

Tak to už se mi nepodařilo říct hodně dlouho. Vůbec si vlastně nepamatuji, že bych to kdy řekl nahlas. Když se nám narodili kluci, tak jsme byli šťastní určitě. Když rostli, když jsme zažívali jejich úspěchy i co se jim nedařilo. Ale vůbec si nevzpomínám, že bych kdy řekl "jsem šťastný". Tak nějak to bylo samozřejmé z toho, že jsme byli spolu, že jsme se mohli na sebe spolehnout. Tak nějak jsme to předpokládali a nikdy přímo nevyjádřili. 

Možná jednou přeci jen, ve formě otázky. Vzpomínám, že jsme byli někde v parku s dětmi. Oni si hráli a já se zeptal: "Jsi šťastná?" A žena odpověděla otázkou "A ty jsi šťastný?" Tak nějak jsme na svoje otázky předpokládali odpověď, ale sami ji nevyřkli. Možná nám to vzájemně bylo vidět na očích. Možná nebylo třeba na takové otázky odpovídat. Možná. Ale taky možná je škoda, že jsme to nevyslovili. Proč to neříct?

Proč občas nevyslovíme, co máme na srdci? Něco, co by druhému pomohlo. Proč neříct druhému, že jsem s ním šťasten?

Přemýšlím teď, že jsem prožil věc, na kterou jsem se dlouho připravoval. Současně se na ni těšil i také měl veliké obavy. A povedla se! A já jsem cítil, že se mi začíná plnit můj sen. Skoro bych rád rezervovaně napsal "možná začíná". A možná v tom "možná" je skrytý i ten důvod, proč jsme si dříve se ženou neřekli nahlas to, co jsme prožívali. Možná abychom vyslovením toto nezahnali. Abychom si třeba neuvědomili, že zase tak úplně šťastni nejsme. Že třeba ještě něco málo k tomu úplnému štěstí schází.

Já jsem dnes byl schopen říct své ženě, že jsem šťasten. Sám sebe jsem nepoznával. A tím, že jsem to vyslovil, se můj pocit nezmenšil, neralativizoval, ale utvrdil. Ano, cítím to, co jsem řekl. Z toho, co se povedlo i z toho, že jsem si vědom velké podpory od ní. Není to jen moje osobní spokojenost. A to i přes vědomí, že jsem si tuto podporu musel vybojovat. Že nepřišla sama. Možná jsem nepřipustil jinou možnost, nenechal si žádná zadní vrátka. Zkouším realizovat to, co mě naplňuje a dává mi novou dimenzi v mém životě. Možná si žena uvědomila, že se toho "držím jako klíště". Neumím pustit. Podobně jako buldok, který neumí povolit čelist, když se zahryzne. 

Uvědomil jsem si, že chci vyslovit svůj pocit. A vyšlo to ze mě úplně přirozeně. Jen jsem se tomu přestal bránit. A žena byla ráda. Možná více za mě samotného, že to baví. A dokázala tak přejít praktické věci, takové ty "přízemní ale nezbytné" - jako že zatím nevidí příliš moc, že by to mělo velký vliv na moje pracovní zařazení, uživení se. 

Prý muži jsme jako děti. Když máme nějakou hračku, neumíme ji pustit. Viděl jsem to na dětech - malá sestřička chtěla a po bráškovi hračku a on ji nechtěl pustit. Velký řev a bezradní rodiče. Zajímavá scéna. Takový možná jsem. Dítě, které neumí pustit hračku, se kterou si zrovna hraje. 

Vzpomínám na příběh, který mi žena říkala, když jsme spolu začali chodit. Kluk se kterým chodila přede mnou, ji obletoval. A už to trvalo nějakou chvíli a ona cítila, že by měla nějak projevit, že jeho vztah opětuje. A tak se rozhodla mu říct, že ho má ráda. A odhodlala se a řekla mu to. A pesně v té chvíli, kdy mu to říkala, si uvědomila, že ho ráda nemá. Až při vyslovení si uvědomila, co říká a jak to je doopravdy.

A možná právě toto je důvodem proč jsem i já se dříve vyhýbal sdělení toho, co prožívám. Abych nezjistil, že to není pravda. A kvůli takovému nepojmenování jsem se pak neuměl otevřít. Nebyl jsem schopen uchopit sama sebe, to co prožívám. 

Dnes je už situace jiná. Řekl jsem, že jsem šťasten. A jsem! Pořád to tak cítím. I když současně cítím, že by spousta věcí mohla být jinak a lépe. Zdraví, práce, vztahy. Určitě nejsem ideální manžel. Děti, byt, auto, dovolená ....na všem by se dalo pracovat... Jéje, to je věcí, které by mohly být podstatně lepší! Ale přes to všechno cítím, že se něco začalo, odstartovalo, co mi dává jakousi jiskru, náboj do života a proto mohu říct "jsem šťasten". A když to vidím napsané, cítím, že to není jen věta.

Možná mi někdo bude závidět. Je možné závidět, že někdo jiný se cítí dobře? Rád bych byl, kdyby se třeba někdo nakazil. Abychom se nebáli si říct, že máme z něčeho radost. Že se nám něco líbí. I když to ještě umíme. Ale silnějších výrazů se bojíme. Obdivuji tě. Jsi pro mě vzorem. Jsi úžasná! Tak jak ty by to nikdo jiný nedokázal! A k sobě umět říct: To se mi to povedlo. Mám z toho radost. Jsem šťastný, že jsem tě poznal.

Chci se to učit. Jedná se vlastně o sdělování vlastních emocí druhým. Chci se o to snažit. Tedy předávání těch kladných pocitů. Vyjadřování kritiky a takových stavů, co ublíží, to se učit nemusím. Ani nevím, kde jsem se naučil. Je to jaksi přirozené, jako plevel na zahrádce.

Budu se snažit na své zahrádce emocí pěstovat květy, které třeba druhé potěší... Možná je štěstí uměním být spokojen s tím, co mám. To by stálo za úvahu někdy příště...