Vážím si sebe sama?

Narážím na problém, že si nevážím sama sebe. Projevuje se to tak, že moje termíny, moje předsevzetí, moje vlastní potřeby pro mě nejsou tak důležité jako potřeby okolí. Když kdokoli přijde s tím, že něco potřebuje, "moje maličkost" ustoupí někam do ústraní. Nastoupí rádoby snaha pomoci druhému. A moje potřeby ustupují takto do pozadí. A nakonec zjišťuji, že to, co bych nejraději dělal nedělám. Svoje vlastní schopnosti nevyužívám. Nahradily je věci, které po mě chtějí druzí a moje ustoupily.  

Říká se, že současná doba je dobou sobectví. Lidé se sobecky honí za tím, aby pro sebe získali co nejvíce, urvali pro svoje touhy maximum. Asi se stýkám s jinými lidmi, nebo to nebude úplně pravda. Ti, co se ženou za určitými věcmi totiž často přijali cíle někoho jiného. Přijali obraz "urvi, co můžeš", ale vlastně zapomněli na svoje nejvnitřenější potřeby. A vlastně jednají proti nim. Ve jménu něčeho, co frčí, co je zrovna v kurzu. Nepovažují same sebe, své skutečné potřeby, za důležité.

Kdybychom totiž považovali své potřeby za důležité, tak předně nebudeme ubližovat svému tělu. Skutečné potřeby totiž nejsou jen ukojením aktuální potřeby. Aktuální chtíč je jen záplatou. Pak místo svého sebevědomí zvolím žvanec chleba. Nebo cigaretu, alkohol. Kdybychom dávali sama sebe na první místo, nebyli bychom obézní, závislí, nesamostatní. Byli bychom jedninci vědomí si sama sebe, kteří využívají svého potenciálu. A ten máme každý veliký.

Zvykli jsme si, že se musíme podrobit tlaku okolí. Tomu, co po nás chce. A tak zapomnáme na to, co chceme sami. Co jsme kdysi chtěli, co pro nás bylo dříve důležité. Když jsme třeba byli děti. Dokázali jsme za to, co jsme potřebovali, brečet. Křičet, dupat, rvát se. Protože jsme věděli, že to chceme. Teď jsme vyrostli a naučili jsme se svoje projevy kultivovat. A tím rozumime potlačovat je. Sám cítím, že mám problém si často uvědomit, co vlastně chci. Jsem převážně jako robot řízen událostmi zvenčí.

Jako věřící znám výrok bible: Jedni druhé za přednější sebe považujte. To je krásná idea. Ale jde ruku v ruce s tím, že potlačuji sama sebe. Jsem velmi silně přesvědčen, že když nebudu respektovat sama sebe, nebudu pak schopen ani "druhé za přednější sebe" přijímat. Tím, že si nevážím sebe, si nebudu dostatečně ani vážit druhého. Vědomí potřeb druhého musí vycházet z vědomí potřeb mých vlastních.

Stává se mi, že když mě někdo o něco požádá, tak téměř bezmyšlenkově mu to slíbím. A až pak zjišťuji, že jsem si to měl trochu víc rozmyslet. Třeba to, zda si danou věc není schopen udělat on sám. Proč mám já přebírat něco, co by měl udělat on? Protože se mu do toho nechce? Neumím dostatečně rychle posoudit, zda důležitost toho, co po mě chce druhý, je skutečně vyšší než to, co potřebuji sám. A protože to nevím, dávám přednost jemu. A tak se stává, že si jsem vědom, že dělám ne tak důležité věci jen proto, že jsem je slíbil. Jsem na sebe naštvaný a dělám to jenom kvůli slibu. Když jsem to slíbíl, tak přeci to musím dodržet. A vlastně mi to bere energii pro věci, které bych měl dělat víc. To, co cítím, že je skutečně důležité.

Přebírání důležitosti od druhých je takové alibi. Mohu se vymluvit, že "to chtěli oni", já nic. Říká se "já nic, já muzikant". Já jsem to tak nerozhodl. To oni. Já jsem byl jen poslušným vykonavatelem něčí vůle. Snímám odpovědnost ze sebe na někoho jiného. Tvářím se jako poslušný a pokorný, ale neberu sám sebe, své potřeby, vážně. Skrývám se za druhé. Ale ne proto, že je "považuji za důležitější než sebe", ale protože se chci za někoho schovat. A uhnout sám před sebou. Před tím, co tuším, že bych měl a chtěl nejvnitřněji.

Vážím si mnoha lidí ze svého okolí. Své manželky, dětí, spolupracovníků, kamarádů, šéfů. Ale chci se umět rozhodovat o tom, co "je potřeba", samostatně. Ne pod vnějším tlakem toho, co je třeba. Uvědomovat si svoje vlastní potřeby. Když nenaplňuji své vlastní potřeby, tak pak ani nejsem dostatečně výkonný. Jedu jen na poloviční plyn, v závěsu za někým jiným.

Věřím, že mám jakési osobní poslání. Něco, co nemůže udělat nikdo jiný než já. A možná to není nic světoborného, nejsem "spasitel světa". Možná je to jen nějaká maličkost z hlediska pohledu okolí. Něco, nad čím druzí jen mávnou rukou. Ale je to moje parketa, místo, kde stojím a kam věřím, že mě postavil Bůh. A když toto nebudu dělat, tak se minu cílem. Budu se moct "bít v prsa", že jsem toho hodně udělal. Pomohl jsem lidem, kteří to potřebovali. Byl jsem užitečný. To je všechno super. Ale to hlavní jsem neudělal. Zapomněl jsem na sebe sama.

Chci na sebe nezapomínat. Neminout se cílem v tom hlavním. Třeba to hlavní bude v tom nakonec pomáhat druhým. Ale chci se pro to rozhodovat sám. Ne pod tlakem druhých. Nepřijímat bezmyšlenkovitě cíle druhých lidí. Přijímat druhé, ale současně si být vědom sama sebe. Tak, jak toleruji ostatní, tolerovat i sama sebe. Brát sebe vážně.