Jak změnit prohru ve vítězství?

Stalo se vám, že jste prohráli? Že jste něco plánovali a nedopadlo to podle vašich představ? Jak to na vás působilo? Teď právě jsem něco udělal a vnitřně to hodnotím jako neúspěch. Tolik jsem si od toho sliboval. Hodiny se na to připravoval. Co s tím? Procházím svoje minulé úspěchy a neúspěchy a trochu se na to už začínám dívat jinak. Něco se nepovedlo a něco zase ano. Jak to hodnotit celkově?

Ještě pod tím vnitřním pocitem neúspěchu cítím něco jiného. Ten pocit pod zklamáním je překvapivě kladný. Sice se to nepovedlo tak, jak jsem očekával, ale možná přeci jen to není úplně ztracené. Něco se povedlo. Spolupráce s kolegou, který mi pomáhal byla dobrá. Spolupracovali jsme poprvé, tak to je úspěch! Něco dělá jinak než bych si představoval. Třeba je více upovídaný a nemá přímou vazbu na to, co lidé potřebují slyšet. Ale vše ostatní je skvělé! nebude to změna celého motoru, stačí to jen vyladit...

Teď píšu a pořád to cítím, Jen nevím, jak to uchopit. Stává se mi, že mi myšlenky docházejí až během toho, co píšu. Potřebuju psát všemi deseti, abych myšlenky mohl dávat do stroje dost rychle a nezastavoval se. Jak se tvoří věta, už mi naskakuje v hlavě hned další. Kamarád myslí zase tím, že mluví. Potřebuje se vymluvit pro to, aby si ujasnil své vlastní myšlenky. Sdílením začíná také rozumět sám sobě. Když nemá možnost si věci prohovořit, nemá nápady, které potřebuje. U mně to funguje stejně se psaním.

Vím, že mi tolik nezáleží na vnější výhře. Ale o to, abych vyhrál sám před sebou. Nezávisle na hodnocení okolí. Můj pocit ze mě samotného. Potřebuji dělat věci tak, abych si vážil sama sebe. Abych sám sebe považoval za důležitého. Nodfláknul to, co se týká mé osoby.

Lidé mi občas říkají, že se mračím. Ale to není pravda. Když přemýšlím, tak to vypadá jako že se mračím. Když se usmívám, tak to nejde přemýšlet. Přemýšlení je pro mě spojeno s tím, co je vnějškově vidět jako mračení se. To musím změnit. Ale jak? Mám takový pocit, že to nějak půjde. Podobně jako pod tou prohrou je něco hlubšího. To mé mračení se. Mohu zkusit usmívání se. Tedy usmívání se při přemýšlení. Mohu zkusit si přemýšlet sám pro sebe tak, že se budu usmívat. Když se to naučím sám se sebou, pak by to mohlo fungovat i s lidmi.

Ch cha.   To vypadá jako naprostá bláznivina. Budu pracovat a přitom se na sebe usmívat. Vlastně ne na sebe, ale "jen tak". Zkouším to přímo teď. Dokonce, když se tak "skoro usmívám", tak to vypadá, že se mi myslí lépe. Jak se usmívám, tak ono to píše samo dál. Ono to asi funguje. Dokonce mi připadá, že se s úsměvem jsem takový uvolněnější. Jsem přirozenější a k sobě opravdovější. Vím, že nehraji sám před sebou divadlo. Moje myšlenky ze mě tečou na papír. To je zvláštní pocit.

Objevil jsem pod tím negativním pozitivní sílu. Ta sídlí ještě hlouběji. Začínám teď být nadšen tímto objevem. Tím, že jsem prožil jsem poznal, že mám vnitřní sílu, která je zatím skryta. Ta mi pomůže předělat neúspěch v úspěch. Nejen se na něj dívat růžovými brýlemi, ale přímo změnit to, jaký jsem.

Možná ten úsměv, který se mi dostal do psaní může být tím, co potřebuji. Co potřebuji přenést jako normální součást svého života. Sám vím, jak dobře se mi mluví s lidmi, kteří se usmívají, kteří mají na tváři úsměv. Někteří se usmívají pořád. A není to přetvářka. Vzpomínám si, že jsem takovým lidem záviděl. Jak se mohou usmívat, když tolik věcí není dobře. Ale záviděl jsem jim.

Když potkám někoho, kdo se usmívá, začnu se také usmívat. Přináší vědomí, že mě nepřehlíží, považuje mě za lidskou bytost, která je hodna zájmu. A přivádí mě to k tomu, že chci mít kladný přístup k druhým lidem. Třeba ten úsměv na ně bude působit stejně jako na mě. Když mě uvidí s úsměvem, tak jim to může pomoct se se mnou cítit lépe. Možná tak, že jim to dodá sebevědomí. A budou schopni být ke mně otevření.

A sám za sebe vím, že mi úsměv pomáhá se naladit do lepší pohody. Neumím se usmívat a přitom zevnitř být zamračený. Když se usmívám, tak chci, aby to bylo opravdové. Současně když se usmívám, tak mám hned lepší náladu. A když mám dobrou náladu, tak mi nedělá problém se usmát. Funguje to oběma směry. Jak říkají psychologové, jsme psychosomatickou osobností. Tělo a psychika spolu souvisí.

A když se usměji na lidi okolo sebe, možná budou mít i oni lepší náladu. A když uvidím jejich lepší náladu, tak to pomůže i mně samotnému. No, to by byl asi ráj na zemi. No ale proč ne?