Slimáci

Slimáci jsou všude. Po vydatných deštích se vyrojí a zaplaví chodníky a zahrádky a všechno sežerou. Jsou odporně slizcí. Jen si představte, jak vám slimák leze po ruce...  

Máme zahrádku a snažíme se pěstovat trochu zeleniny. Tedy snaží se moje žena, já tam dělám takové pomocné práce. Zrýt, pořezat, vykopat, zasadit, zalít - ale to už je odborná práce, tedy jen občas. A taky "udělej něco s těmi slimáky, u nás doma nebyli". Vypadá to, že tady před nějakými deseti dvaceti lety také tolik nebyli. Našel jsem si, že se jedná o slimáka španělského, který je mimořádně agresivní a plodný. Sežere všechno a nemá tady přirozeného nepřítele. Tak si žije, žere a nikdo ho nereguluje. Prý ho má ráda kachna běhací neboli indická. Ale tu my nemáme a nevím o nikom v okolí, kdo by ji měl. Měla by se královsky, slimáky bychom té kachničce rádi nosili z celého okolí.

Nejsou tu doma, ale na návštěvě, ale tak jako na návštěvě se nechovají. Ze Španělska se k nám dostali se zeleninou. Jsou jako host, který se tak rychle zabydlí ve vašem domě, že si připadáte jako host ve svém bytě. Zažili jste to? A ještě vymýšlí, co by se mělo udělat lépe, co kde vadí. Asi proto, aby se mohli cítit u mě doma ještě více doma. A za jejich pohodlí zodpovídám já. No - naštěstí je takových návštěv pomálu. Na zahrádce jsou ale skutečně doma více než kdo jiný.

Bydlí hluboko pod zemí, i půl metru a více. Tak hluboko, aby mohli být ve vlhku. Nesnášejí slunce a sucho, mají rádi vlhko a tmu. Vylézají tedy tehdy, když je po dešti a nejlépe večer nebo za tmy. To je jejich doba. Jdou po čichu a sežerou všechno, co jim voní, co jim přijde pod nos. Zeleninu, jahody, rajčata i květiny. Velmi mají rádi cukety. Ale nepočkají si, až cuketa vyroste, aby měli víc žrádla! Nejvíc jim chutnají mladé květy. Ty ožerou a cukína pak nedozraje. Nebo ožerou místo, kde upadl květ a tak plod začne hnědnout, neroste a odpadne. To dělají rádi s námi milovanou cuketou Hokkaido. Z té je dobrá polévka. Nebo tedy by byla dobrá, ale v současné chvíli si z ní polévku dělají slimáci.

Jsou to podivní tvorové. Jsou úžasně přizpůsobiví, pružní, ohební. Když je slimák "na zádech", dokáže ze sebe udělat šroubovici a zase se přilípnout. Máme na zahradě několik druhů slimáků - černé, tmavě hnědé, světle hnědé a žíhané šedo-černé. Největšího slimouše jsem našel toho žíhaného, byl asi 15 cm velký. Šel z něho skoro strach. Většinou jsou ale pět centimetrů, velké kusy při plazení do deseti centimetrů.

Zjistil jsem, že se rozmnožují hermafroditně. Jen nemusí předstírat, že jeden je žena a druhý muž. Oba jsou obojí a tak po spojení dokáže každý naklást až 250 vajíček někam hluboko pod zem. Proti tomu se nedá bojovat. Ze dvou slimáků se tak vylíhne 500 nových potomků. Snad kladou vajíčka jen jednou za rok. Ale i tak je to doslova populační exploze. Žádné regulace početí u nich nefungují...

Jak proti nim bojovat? Zkoušeli jsme více způsobů. Obranu i útok. Obrana byla v to, že se jim špatně leze přes nakopanou zem. Trochu to funguje, ale přelezou to také. Pak někdo radil dát okolo skořápky od ořechů nebo písek. No to jsou dobré rady, ale pak na zahrádce moc místa pro plodiny nezbude.

Druhý způsob je útok a tedy jejich likvidace. Po dobrém to nejde, tak tedy po zlém. Bezdotykově to šlo rýčem je přepůlit. Ale moc mi to nešlo a bylo to takové moc násilné. Známá je zase přestříhává zahradními nůžkami. Tak to bych já vůbec nezvládl. Jedy a chemie mi jsou také  proti srsti. Manželka zkoušela prášek do myčky - očividně jim chutnal a pak okolo kelímku bylo spousta těch, kdo se otrávili. A taky hodně těch živých, kteří si přišlo pochutnat na svých kamarádech. Jsou totiž kanibalové. Dál jsem zkoušel je zavřít do krabičky tak, aby jeden druhého začali žrát. To by se mi docela líbilo - dát je dohromady a za nějakou dobu by tam byl jen jeden vítěz, větší než všichni dohromady a toho bych pak klidně někam daleko vyvezl za město. Měl by to jako dovolenou.

Pak jsme vyzkoušeli, že jim svědčí obyčejná sůl. Když se dají do slané vody, tak už z ní nevylezou. Asi to také není hezký konec života, ale nějak se bránit musíme. Představuji si to, jako že jsou to pro ně solné lázně. Taková dovolená, ze které je pak vyliji do kanálu. To je pro mě ještě přijatelný způsob. Když zaprší, tak pak jdu s čelovkou na zahrádku a pátrám po nich, kde jsou a kde se zrovna pasou. Sbírám je klacíkem do květináče a pak vysypu do květináče většího, kde je pro ně připraveno slané moře. TEď po dešti k nám lezou somíci ze sousedních zahrad, ze všech stran. Nemá to konce.

Byli jsme v solných lázních. Kvůli mé achilovce, která zlobila tím, že bolela. A dlouho a nic nepomáhalo. Ale ani solné lázně nepomohly. Achilovka si klidně bolela dál. Možná by bylo lepší jet k moři. Jsou prázdniny a rádi jezdíme k moři. Slaná voda a čerstvý vzduch dělají divy. Vzpomínám si na první pobyt syna u moře. Měl od mládí exémy na rukou, na nohou. A velké, svědící. Možná proto teď má snížený práh bolestivosti. Uzdravující pro něj nebyla voda, ale písek. Asi jak je prosolený či co. Začal se v něm rochnit. Já vybaloval naše věci a tak jsem byl rád, že se zabavil. Po nějaké době pak ke mě přiběhnul a všude měl písek. Měl jsem strach, aby mu exém nezalezl do exému a ten si pak nerozeškrabal. On ale ke mě přiběhnul a radostně volá: Podívej, podívej! Nic jsem neviděl, co mi chce ukázat. "Podívej, nic tu nemám!" Úplně ztratil exém, který ho trápil několik let. Několik hodin válení v písku byla pro něj zázračná medicína.a rukou nic nemám...

Tak myšlenky na ty obtěžující slimáky nakonec skončily přeci jen pozitivně. Představa moře, nekonečného obzoru a mořských vln je úžasná... Už abychom tam zase byli. Ale mezitím nám ti slimáci všechno sežerou.

Asi by bylo nejlepší odstranit příčinu, aby se člověk těch prevítů zbavil. U mušek by to šlo tak, že člověk nebude nic pěstovat a na jídlo bude někam chodit. U slimáků si to ale nedovedu představit. To by znamenalo nemít zahradu a to by bylo škoda...