Bůh pláče

2. 05. 2013 20:50:00
Může plakat všemocný a vševědoucí Bůh? Když si představím, že všechno mohu, proč bych plakal? K čemu slzy, když všechno vím? Pláč je přeci projevem slabosti. nebo toho, že jsme nezvládli situaci. Že nás něco dostalo tam, kde jsme nikdy nechtěli být. Že jsme ztratili to, bez čeho si neumíme představit další cestu. Někdy je pláč také projevem radosti, jindy jsou pocity smíšené. Ale znovu: kdybychom všechno věděli, včetně budoucnosti, může nás něco překvapit až k pláči? Kdybychom mohli všechno ovlivnit tak, aby to dopadlo podle našich představ, k čemu jsou tak silné emoce jako pláč? To bychom se přeci radovali!

Ženy mohou plakat, muži by plakat neměli. Jako muži máme být dost silní na to, abychom pláč ovládli. Asi proto, abychom nedali najevo svou slabost. Máme být přeci oporou pro ženy. Ty jsou "slabší pohlaví" a tak se musí mít o co opřít. A tak muži nepláčou. Asi je to škoda, že muži nemůžeme naplno projevit emoce. Zůstanou pak v nás a projeví se někdy jindy. Zajímavé je, že v bibli pláčou stejně ženy, tak i muži. Když zemřel Lazar, plakala Marie a židé, kteří byli s ní. A dokonce i Ježíš, když tam přišel, vstoupily mu slzy do očí. My bychom se v té plačící společnosti asi necítili dobře.

Jako dítě jsme zažili tragédii. Zemřel nám táta. Když jsem byl v páté třídě. Byl to pro všechny šok. Pro mě to bylo v době mého vzdoru proti otci. Psychologové teď říkají, že to je normální - nějakou dobu jsme naklonění jednomu rodiči a za pár měsíců nebo let se to vymění. Já zrovna velmi silně cítil, že táta protěžuje moji starší sestru. Pořád nám ji dával za příklad, ona byla vždy ta nejlepší a my jí nesahali ani po kotníky. Štvalo mě to. A přesně v tu chvíli se to stalo. Vzpomínám si, že jsem neplakal. Vůbec. Měl jsem tátu rád a on mě určitě taky. Ale vůbec jsem neplakal. Dokonce mi to přišlo blbé, že bych asi měl. Po mnoha letech pak zemřela matka. A já vždy když vidím paní s mlhou na hlavě a hůlkami, se neubráním pohnutí. Slzy mi vstoupí do očí. I teď, když to píšu. V příběhu o Lazarovi když židé viděli slzy v Ježíšovo očích, řekli: hle, jak jej miloval. Vím, jak silná je to emoce. Nejde zastavit.

Ježíš řekl: Kdo vidí mne, vidí Otce. Platí to i o místech, kdy Ježíš plakal? Dá se z toho vyvodit, že Bůh pláče? Jak je pak možné považovat Boha za všemocného, vševědoucího, všudypřítomného, když podléhá takovým emocím jako je pláč?

Jinde je napsáno: radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Krásná biblická rada. Dá se říct, že Ježíš před tím, než vzkřísil Lazara plakal s plačícími? Že plakal spolu s ostatními? Tak moc cítil jejich i svůj smutek, že podlehl pláči? Ježíš s emocím vůbec nevyhýbá. Prožívá je naplno. Když se naštve, vyžene bičem prodavače z chrámu. Když vidí faleš, nemá problém oslovit farizeje slovy: "Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví." A když má smutek tak pláče.

Přijde mi, že Ježíš se projevuje naprosto svobodně. Ne tak jako my. My víme, co bychom měli, co bychom neměli, co by bylo dobré, co zase ne. A tak jsou naše přirozené reakce vždy upraveny a neumíme se zachovat tak, jak je jedině správné. Nejsme svobodní, přirození. Asi je to škoda.

Pláč je projevem svobody. Nesvobodný člověk nemá na to, aby prožil tak silné emoce, jako je pláč. Je spoután svými zažitými způsoby chování. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Když se lidé radují, můžeme se poddat radosti a radovat se s nimi. Nejen přitakat slovy, ale prožit s nimi radost. Emoce pomáhá dostávat z nás něco, co tam bývá skryto a co potřebuje ven. Emoce je takový výtah, který vyveze dlouho skryté zboží na "boží světlo".

"Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé." To platí. A možná proto se nechceme nechat ovládat emocemi. Co kdyby vynesly na světlo něco, co nechceme, aby druzí viděli. Něco, s čím se nechceme chlubit. Takoví nechceme být. Potřebujeme být lepší před druhými i před sebou.

A možná tímto se právě bráníme tomu být sami sebou. A dostáváme se do toho vězení, ze kterého není úniku. Přestáváme být svobodní, sami si řekneme, že své já zavřeme do šatlavy, aby ho raději druzí neviděli.

Jak z takového vězení ven? Asi tak jak to dělal Ježíš: být přesně takový, jako to cítím, že jsem. Když mám smutek, tak se neubráním slzám. Když mám radost, tak budu s druhými slavit svatbu. Říká se "všeho s mírou". O hodně věcech to platí. Ale emoce sám cítím, že potřebuji se naučit nepotlačovat. Nechat je, ať se projeví. Když je uzavřu, budu jako papiňák, který vybuchne v nejméně příznivou dobu...

Autor: Luděk Bouška | čtvrtek 2.5.2013 20:50 | karma článku: 12.12 | přečteno: 627x

Další články blogera

Luděk Bouška

Desatero - proč to číst?

Snažím se porovnávat dvě desatera. Jsou z různých kultur. Východ, západ. Křesťané nepřijímají jógu. Východ se zase na křesťanství dívá asi tak, jako Gándí, který prohlásil: „Stal bych se křesťanem, kdybych nepoznal křesťany."

12.3.2018 v 9:48 | Karma článku: 7.45 | Přečteno: 297 | Diskuse

Luděk Bouška

Desatero bible a desatero jógy - základní rozdíl

Základní rozdíl mezi desatery je v tom, že Jama-Nijama se zaměřuje na stav člověka a desatero bible na vztah k autoritě a vztahy mezi lidmi.

3.3.2018 v 8:00 | Karma článku: 11.04 | Přečteno: 340 | Diskuse

Luděk Bouška

Desatera bible a jógy - deset slov

Desatero: Není, nečiníš, neneseš, hlídej, cti, nezabíjíš, nesmilníš, nekradeš, nelžeš, nežádáš. Jama-Nijama: Nenásilí, nelhaní, nekradení, neulpívání, zdrženlivost, čistota, spokojenost, sebekázeň, poznávání, oddanost.

7.2.2018 v 12:00 | Karma článku: 6.28 | Přečteno: 143 | Diskuse

Luděk Bouška

Desatera bible a jógy - dvě cesty

Obě desatera tvoří základ, směřování cesty, na které stojí celá další stavba. Uvádějí to, co bychom určitě neměli a také to, k čemu bychom měli směřovat. Od čeho máme odejít a o co máme usilovat...

18.1.2018 v 10:00 | Karma článku: 7.47 | Přečteno: 302 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Helena Skočová

Taková malá domácí skorovražda…

Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...

15.2.2019 v 12:22 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 412 | Diskuse

Jan Jílek

Než bude nejhůř

Dnes má svátek Jiřina. Jméno, ke kterému mne pojí vzpomínky na dvě ženy. Ta první byla teta Jiřina, jedna ze čtyř tátových sester, měl ještě k tomu pět bratrů a druhá, bývalá láska, která je po smrti.

15.2.2019 v 7:35 | Karma článku: 12.08 | Přečteno: 394 | Diskuse

Karel Ábelovský

Neměli bychom zapomínat

... ne na lidi, jakým je dnes stoletý Miroslav Zikmund. Gratuluji k úžasnému jubileu a vzpomínám na chvíle strávené nad cestopisy H+Z (Hanzelka a Zikmund), kdy mám pocit, že ono H + Z, vystihuje pana Zikmunda asi nejlépe. Co říci?

14.2.2019 v 22:00 | Karma článku: 15.55 | Přečteno: 213 | Diskuse

Kateřina Karolová

Láká vás studium medicíny? Zvažte to! - část druhá

Lékařské fakulty si zájemce vždycky najdou. Pro mladé lidi plné ambicí je tenhle obor dokonalou výzvou. A to navzdory tomu, co se o práci ve zdravotnictví vykládá. Takže, co takové vyučení se na doktora ve skutečnosti obnáší?

14.2.2019 v 20:00 | Karma článku: 38.13 | Přečteno: 3222 | Diskuse

Jan Jílek

Naprostá jednička

Užívám si domova. Chvíli spím, chvíli čtu, střídám mezi „Intelektuálové,” od Paula Johnsona a „Zámky naděje.” Od Pavla Kohna.

14.2.2019 v 13:26 | Karma článku: 15.96 | Přečteno: 425 | Diskuse
Počet článků 71 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 985

Trenér, kouč a občasný pisálek.

Zajímá mě hlavně osobní rozvoj, návyky, sport, víra... Mám svoje stránky 333coaching.cz. Teď mě velmi zajímá projekt PROBUĎ SVÉHO AUTOKOUČE.

Nechci psát rady pro druhé, ale to, co vychází z mé osobní zkušenosti. Co jsem prožil a zakusil na sobě. Jen to má sílu, to funguje. Pokud to nepomůže mě samotnému, nemám právo to nabízet druhým.

Přečetl jsem spoustu dobře míněných příruček. Málokdy za nimi ale byl osobní prožitek autora. Pisatelé píší proto, aby psali ne aby sdělovali, co prožili.

Psaní je pro mně hledáním sama sebe. Ta slova jsou moje myšlenky a tím kousek mě samotného. Možná by šlo podobně jako při detekci krve podle slov určit DNA autora. To, co píšu je moje DNA. Asi tam bude i spousta chyb. Nejsem dokonalý. Některé věty bych možná znovu nenapsal. Měním se. Snažím se o osobní růst, i když je to někdy těžké. Možná bych taky za všechny svoje názory nedal ruku do ohně. Nejsem neomylný.

Stává se mi, že mě reakce čtenářů dovedou k jinému uvažování. Třeba to zabolí, ale pomáhá mi to. Moc mi ta zpětná vazba pomáhá. Díky za ní.

Najdete na iDNES.cz