Dojem z koučovacího sezení

Můžeme se do toho pustit? Jsi připraven? Tak to začalo. Zažili jste někdy koučink? Mé první koučovací sezení mi připoměnlo koncert. Jako když sedíte v hledišti a najednou není hudba jen na jevišti, ale u vás okolo vás a ve vás. Zní odkudsi z vašeho vnitřku. Přijde mi to jako profesiální kouč, který se "napojí" na myšlení koučovaného a dokáže mu klást ty správné otázky, které podporují myšlení. Když se o něčem řekne "to byl koncert", znamená to, že všechno spolu krásně ladí. Žádný falešný tón, melodie střídají jedna druhou. Je to umění... 

první housle

 První koučování, které jsem zažil mi připoměnlo zážitek z jednoho koncertu. Housle a varhany v Rudolfinu. Vysoký, jasný hlas houslí a k tomu vážnost varhan. Kontrasty se prý přitahují. Při koncertu jsem úplně zapomněl na sebe, najednou jsem přestal existovat. Pojmula mě hudba. Vznášel jsem se v houslových zvonivých trylcích a vzápětí se nechal pohroužit do vážných tónů varhan. Střídaly se, někdy hrály společně stejnou melodii. Přišlo mi, že se vůbec nehádají, dávají si jakoby přednost, jeden nástroj si váží toho druhého. A když hraje, tak ho nechá hrát a zpovzdálí jej doprovází. Teprve, když se ten druhý "vymluví", převezme svoji partituru. Tak přirozené a tak lehké.

Ještě jeden zážitek se mi vybavil. Byl jsem se synem sám na horách. Synovi byly asi jen čtyři roky. A my bydleli v chalupěš až nahoře. Nemuseli jsme dlouho vycházet nebo scházet dolů do údolí, byli jsme celý týden nahoře. Krásné byly západy slunce sledovat "zhora". Dole jsem zvyklý, že západ netrvá dlouho. Slunce se schová za něco a za chvíli je tma. Tady trval západ dlouho. Možná mi to i tak jen připadalo. Syn okolo mě běhal, měl radost, že jsme spolu. A povídal, podobně jako ty housle na koncertu. A mě se nechtělo mluvit, poslouchal jsem jej a vnímal krásu večerníího ztišení. Byl to také koncert. Možná právě tyto dva zážitky se spojily dohromady v jeden. 

A potřetí jsem podobný zážitek prožil při koučování. Nevím, co se stalo, ale najednou ve mně začaly vyvěrat jasné tóny myšlenek. Takové, které jsem už dlouho neslyšel. Zjistil jsem najednou, že jsem dlouhou dobu nenechal tento jemný houslový part v sobě zaznít. Pořád bylo co dělat. Starost o rodinu nedovolovala se starat o své záliby. A bylo to krásné žít rodinou, sledovat pořád něco nového. Stále se něco děje, něco je třeba udělat, dotáhnoüt. Krásný kolotoč, který ale nedovoluje člověku být současně i sám sebou. A najednou kluci povyrostli a mají své kamarády a kamarádky. Už tolik o pomoc nestojí, ani o moudrá slova. A já zjišťuji, že mám čas na sebe. A při koučování se najednou objevilo to, co jsem léta neslyšel. 

Na koncertě jsme byli ještě jako svobodní a bezdětní. Teď znovu začínáme být bezdětní, děti pomalu odcházejí. Mají své kamarády a kamarádky. Prožitek z koncertu se mi vrátil při zážitku z koučování. Jakoby se vystřihla část s budováním rodiny a já se napojil na sebe samotného ve chvíli, kdy jsem si plánoval celý život. Kdy jsem měl plno energie a věděl, co všechno chci. Pak přišla rodina a moje chtění bylo vystřídáno tím, co bylo třeba udělat. Ale bylo to krásné! Nádherný život jsme prožili s klukama. Nikdy bych ho za nic nevyměnil. 

Zjistil jsem, že jsem dostal "druhou šanci". Mohu teď začít znovu realizovat to, co jsem chtěl. Něco jsem možná dosáhnul, ale spoustu toho zůstalo nedotčeno. Nebyl čas na experimenty. Teď jsem si vyzkoušel něco úplně nového a zjistil, že mám na co navázat ze svého mládí. A cítím, že mám odvahu se znovu pustit do toho velkého dobrodružství. Jedna hodina a otevřela mi hlavu.

Zažil jsem koncert se svými vlastními myšlenkami. Kouč najednou jako by nebyl. Ale očividně to byl právě on, kdo mi umožnil se na všechno podívat z výšky, z nadhledu. Vidím sebe, své možnosti, své schopnosti. Najednou se otevírá nová melodie a zjišťuji, že neřešitelné může být řešitelné... Připadám si jako v úplně jiném světě...