Biblické otazníky 5. Kde je tvůj bratr?

Hospodin se ptá Kaina, kde je jeho bratr Ábel. Prá se ho ale s tím, že to samozřejmě ví a jde za Kainem, aby si uvědomil, co to vlastně udělal. Vypadá to, že Bůh za Kainem nejde kvůli tomu, aby jej potrestal, ale aby si Kain uvědomil, co se stalo, co se změnilo...

Proč Bůh klade otázku na kterou nechce přímou odpověď? Vždyť je skoro jasné, že se vlastně ptá "Co jsi to porvedl svému bratrovi"? Proč se Bůh nezeptal přímo? Máme si z toho vzít příklad a klást nepřímé otázky? Jestli byl Ábel spravedlivý, blízko Bohu, nebyl už v jistém smyslu v nebi? V Božím království? Nebo přesněji se může Boží otázka položit takto: Kaine, podívej se, tvůj bratr svým životem dosáhl věčného života. I když jsi ho zabil, on bude žít věčně, co ty? Toužíš po tom také? Být se mnou na věčnosti? (A to ať věčnost začíná hned nebo až po nějaké události.)

Myslel si Kain doopravdy, že Bůh neví, kde je Ábel? Že to může zatajit a že mu to projde? Proč neodpovídá přímo, ale na něco jiného, než je tázán? Nedělá to nakonec stejně tak jako Bůh, který mu klade nepřímou otázku? Není to stejné, jak to řekl pan Horníček: Ptejte se mě na co chcete a já na co chci odpovím...

Jak Kain přemýšlel o této otázce? Přemýšlel o ní vůbec, než odpověděl? Nejednal pudově? Na základě jakéhosi vnitřního nastavení? Třeba mu automaticky naskočilo něco, co už předtím prožil? S čím žil delší dobu? Proč rovnou naskočila odpověď "Jsem snad já strážcem svého bratra?"? 

Kdo je to bratr? Čím se někdo stává bratrem? Tím, že máme stejné rodiče? Alespoň jednoho? Jsme si pak blízcí? Nebo máme něco společného v genech? Podobně jsme rostlí, podobně mluvíme, kolíbáme se stejně v chůzi... Potkal jsem člověka, kterého jsem neznal, neviděl. Ale byl mi povědomý. Pak jsem si uvědomil, že stejnou chůzi má můj kamarád. Byl to jeho bratr... Jaký mám mít vztah ke svému bratrovi?

Proč jsou někdy sourozenci k sobě horší než cizí? Jak je možné, že tak blízcí lidé se dokáží nenávidět? Někdy pro blbosti, jindy pro peníze, pro majtek? Není blízkost větším darem než všechno ostatní? Jak je možné, že někdo odmítá blízké vztahy a přitom zůstává beznadějně sám a trápí se tím? Co nám brání přijít k blízkému člověku a nabídnout usmíření jako první? Spravedlnost? Zásady? Princip?

Je "můj bližní" mým bratrem? "Bratrem se stal se pro nelehkou dobu..." Existuje jakési "pokrevní" bratrství? Něco, co uzavřeli mezi sebou Vinetou a Old Shaterhand? Je takovéto bratrství silnější než to pokrevní?

Jsme si v církevním společenství bratry a sestrami? Co to znamená? V čem jsme si bližší? Jen tím, že máme společnou víru? Používáme to oslovení jen tak nebo jako titul? Je oslovení "bratr" v církvi něco jako "soudruh" u komunistů? Prázdné slovo? Jaký mu dáváme obsah?

Co se stane tím, že přijdeme o bratra, o sestru, matku, otce, blízkého člověka? O někoho na kom nám záleželo? Zemřel vám někdo vám vzácný? Jak jste se cítíli? Úplně sami? Znáte smutek, kdy není kam zavolat, nikdo neodpoví, kdo vás vítal, nepřivítá...? Jak mu říct to, co jste mu říct nestihli? Jak mu říct, že jste ho měli rádi? Proč vám on nestihl říct, že je rád s vámi? 

Pravděpodobně Ábel měl svého bratra Kaina rád. Je-li to tak, nepřišel tak Kain o svého nejbližšího člověka? Někoho, kdo vůči němu neměl nic špatného? Kdo ho přijímal takového jaký byl? Není právě Kainovo vyjádření "Stal jsem se na zemi psancem" výrazem pocitu tého samoty, do které se dostal bez bratra? Až teď si uvědomil, co ve svém bratru ztratil?

Co znamenají jeho slova "Můj zločin je větší, než je možno odčinit"? Činil Kain pokání? Až teď mu skutečně došlo, co udělal? Co znamená pravé pokání? Jak se liší od toho, co prohlásil Kain? Jsme my "spravedlivi" alespoň tak upřímní, jako byl Kain a jsme schopni vyznat svou vinu? Lidem nebo Bohu? Jak si můžeme myslet, že jsme na tom lépe, než Kain? Protože jsme nikoho fyzicky nezabili? A co lidi, kterým jsme ublížili? Dokážeme domyslet důsledky svých činů? Nemáme vlastně větší vinu než Kain? Umíme "činit pokání"? 

Nemá sám Bůh spoluvinu na Kainově reakci? Tím, že s ním neprobral pořádně důsledky jeho oběti? Že v něm vzbudil emoce, které Kain nezvládl a stalo se, co se stalo? A tento "mravokárce" znovu vyhledá Kaina a zase mu něco vyčítá? Necítili byste to taky tak na Kainově místě? Je už teď podruhé Kainova odpověď lepší, než byla poprvé? Obrátil se "k pokání"? Kdyby takto zareagoval hned poprvé, tak by se bratrovražda nemusela stát? Jestli je to tak, proč to Bůh dopustil?

Nereagujeme také my někdy "se zpožděním"? Odpovídáme tak, jak jsme měli odpovědět dříve? Zdánlivě jsme se napravili, ale v přítomné situaci jsme zase o trochu pozadu? Žijeme minulostí a přítomnost nám uníká? Jsme připraveni právě te%d být sami sebou? Co by se nás osobně Bůh zeptal právě teď? Třeba: Co dělá tvůj bližní, kterému jsi nepomohl?

Proč já tady píšu a radší někomu nepomohu? Protože mě to baví? Dává mi to samotnému mně brouky do hlavy? Protože rád přemýšlím? A stojí o to někdo?