ANONE, JEIN

Rozděluji politiky do tří kategorií. První říkají ANO a myslí NE. Druzí říkají NE a myslí ANO. A konečně třetí říkají ANO a myslí ANO. Nejprve si daného politka zařadím do příslušné kategorie a pak mu věřím přesně podle jeho schématu. Když si někoho otipnu jako člověka "ANO-NE" nebudu překvapen tím, že neudělá to, co sliboval. Naopak mě překvapí, když se stane mimořádnost, že splní to, co slíbil.

anone

ANO-NE.

To jsou ti, kdo říkají ANO, ale "ano" tím vlastně nemysleli. V lepším případě jejich ANO znamenalo "kdyby se něco mimořádně podařilo, tak možná". Nebo jindy: "Když pro to něco uděláte, tak já vám v tom nebudu bránit". A ještě hůře pak "když si to přejete slyšet, tak já vám to slíbím". Slova vyřčená jen pro slova samotná. Jen pro přítomný okamžik. Sliby, které nikdy nebyly míněny vážně. Slova jen pro aktuální okamžik. Co bychom chtěli? Politici jsou přece placeni za slova, za projevy, ne za to, co udělají... Prohlášení pro prohášení. Tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Řídí se heslem: Lidé chtějí slova, ne činy. Je úplně jedno, co udělám nebo, co si myslím, důležité je to, co říkám. Jako politik jsem přece placen za slova. Skutečnost, že se pak najdou dostatečně pádné důvody, proč jsem to nedodržel, neudělal, ty se vzdycky najdou.

NE-ANO.

"Ne, to se nestane." "Jen přes moji mrtvolu." "Daně se zvyšovat nebudou." Nebudou? Kdyby se stalo to, co se určitě nestane, tak se zvyšovat nebudou. "Utažení opasků nebude na dlouhou dobu" - ale ono bude. Všechno popřou. Nikdy nic oni nemysleli špatně. "Minulá doba byla jiná, nevěděli jsme, jak se věci vyvinou." "Teď je jiná situace." "Kdybych mohl s tím něco dělat, já bych jim ukázal." Co by ukázal? Předtím byl "mimo", tak mohl ukazovat, co by udělal, teď, když může nic neudělá. Kdo si vzpomene na minulé sliby? Lidé? Ti zapomenou velmi rychle. Novínáři? Co zmůžou ve světě, kdy o pravdu málokdo stojí?

ANO-ANO.

To by byl ideální stav. To, co nám slíbí, to budou i dodržovat. My je zvolíme a pak už se nemusíme o věci veřejné starat. Stačí to nastartovat podle toho, co nám kdo slibuje a pak to poběží dobře. Takto je nastavena celá politika. Někoho si zvolíme a předpokládáme, že bude jednat podle toho. co řekl, že jeho slova mají nějakou váhu, že se jednoduše na něj můžeme spolehnout. Kolik známe takových lidí? Kolik politiků můžeme zařadit do téhto skupiny?

Existuje zvláštní rozpor. Když budete mluvit téměř s kýmkoli, nikdo se sám nezařadí do skupiny Ano-NE. Nikdo si sám o sobě nemyslí, že je tím, kdo slibuje a notoricky neplní. Nikdo se také nezařadí do druhé skupiny NE-ANO. Sami sebe nepokládáme za podvodníky a lháře, kteří dělají něco úplně jiného než to, co říkají. Sami na sebe se jednoduše díváme růžovými brýlemi. Sami sobě omluvíme cokoli, vysvětlíme nevysvětlítelné, zdůvodníme proč jsme neudělali, co jsme slíbili i proč jsme udělali to, co jsme určitě nechtěli udělat. Máme na sebe jiný metr než na druhé. Pak máme někteří výčitky a deprese a nevíme z čeho. To je ale jiné téma.

Podle totoho dělení mohu "věřit politikům" jiným způsobem. Předstatve si typického "slibovače". Co řekne, to nesplní. Silbotechna. Vůbec nemyslí vážně to, co říká. Jen tak mluví slova. Nemyslí hlavou, myslí slovy. Jeho sliby jsou takovým nástřelem. "Jak by to vypadalo, kdybych toto slíbil?" Když jej budeme brát vážně, budeme mít problém. Říká nám to, co my cheme slyšet, proto nám to lahodí uším. Chceme to slyšet, tak nám to klidně řekne. Problém je asi na naší straně. Když to chceme slyšet, tak nám to klidně řeknou.

Příklad ANO - NE

Člověk něco řekne a pak to neudělá. Slíbí a za nějakou dobu vše popře."Něco takového, že bych já kdy řekl? To je jistě vytržené z kontextu." No a to jádro je tady: mohl bych být naštvaný za to, že nedodržel slib, který dal. Ale on vlastně řekl a neudělal, tedy se zachoval přesně podle schématu ANO-NE. Tedy mu mohu věřit podle schématu ANO-NE. Řekl, že se daně zůstanou stejné? Převedu to do ANO-NE matematiky a mohu říct: věřím mu, protože v ANO-NE matematice jeho slib znamená, že se daně zvyšovat budou. Co slibil, to nesplní. Tedy "slíbil" a "nesplnil". ANO - NE. Typický slibovač, nejsem překvapen výsledkem. Nemusím se čertit, očekávaný výseledek nastal podle předpokladu. Překvapen bych byl, kdyby se stalo to, co řekl.

Příklad NE - ANO

Něco tvrdí, že určitě neudělá. Vy se na to spolehnete a on to stejně udělá. "Nebudu spolupracovat s těmi ..." Nebude? Je-li to typ NE-ANO, věřte, že už v tu chvíli, kdy svůj slib říká přemýšlí o spolupráci. Není třeba jej podezírat z postranních úmyslů, on prostě jiný není a nebude. "O tom jsem vůbec neuvažoval". S tím člověkam jsem o tom nikdy nemluvil". Ano, pokud tento člověk je typu ANO-NE, tak mu věřím. Věřím, že lže stejně jako lhal tolikrát předtím.

Možná si podle této typologie můžeme rozdělit skoro všchny lidi, nejen politiky. Pak podle příslušné kategorie dotyčnému věřit anebo ne. Už ale nebudeme muset být zklamáni. Podle zařazení do skupiny už nebudeme zklamaní nebo naštvaní podle toho, co řekl a udělal. Můžeme porovnávat, zda je to podle jeho schématu. Když vím, že člověk "ANO-NE" něco řekne a pak neudělá, tak se (alespoň pro mě) život stává jednodušším. Lidé i politici jsou pak čitelnější. Nemusím se naštvaně tvářit, když dotyčný neudělá to, co slíbil. Je to člověk z dané kategorie, tak je to přeci dopředu jasné! Řekl, že to udělá, ale já vím, že to je člověk ze skupiny ANO-NE. Nepřekvapí, že ve výsledku to neudělá. Určitě najde spoustu objektivních důvodů, proč to skutečně nešlo...

Politici jsou projekcí nás samotných. Vidíme na nich sami sebe. Kdosi řekl, že máme takové politiky, jaké si zasloužíme. No, to teda na tom nejsm moc dobře. Skoro bych to řekl obráceně. Volíme si takové politiky, jací jsme. My sami jsme politiky ve všem, jak vystupujeme navenek. To z nás, co je veřejné, z nás dělá politiky. Ve svém malém rajónu, ve svém působišti. Třeba jen ve své rodině. S čím jdeme na trh, v tom jsme politici. "Politicos" znamená věci veřejné. To, co o sobě dáváme znát navenek, je náš politický profil. Není to schizofrenní, že jsme dvojí. Něco prostě nechceme dávat nejevo lidem. Máme svoje soukromí, které si chceme podržet pro sebe. Nebo se také stává, že po jakémsi prozření zjistíme, že jsme vlastně uvnitř jiní, že jsme nerozuměli sami sobě. To je ale z jiného soudku, než budu zde co nejjednodušeji popisovat.

Důvěřujeme mu/jí a proto ho/jí zvolíme do veřejné funkce. Proto, že získali naši důvěru, chceme aby zastupovali naše zájmy na veřejné půdě. Být zástupcem lidu by mělo být znakem důvěryhodnosti. Mnozí politici a politické strany ale zjistili, že i ve veřejném sektoru funguje stejný princip jako v obchodě. Prodává obal, ne obsah. Tedy důležité je to, co je vidět a vůbec ne to, co je obsahem. To, co se dostane na povrch, o čem se lidé dozvědí je to podstatné. Obsah si necháme pro sebe, ať o tom lidé nevědí. Krásnou krabici z obchodu si velmi rádi doneseme domů. A třeba i cestou jsme rádi, těší nás, že sousedi vidí, co jsme na nakoupili za mimořádnost. Rozčarování příjde až při rozbalení. Nebo ještě později, když chceme dotyčné používat. Ne všechno je jistě špatné, může se stát, že za krásným obalem se ukrývá ještě úžasnější vnitřek.

Ano, ale... při nákupech jsem zažil mnoho zklamání. Na základě toho se s nažím nakupovat to, co jsem už vyzkoušel. Stalo se mi: Koupil jsem krabici velikou, slibující hodně obsahu. A uvnitř malý pytlíček obsahu. No co, vlastně jsem kupoval krabici. Pak jsem koupil tričko. Akce 1 + 1 zdarma. Nekup to. Za tu cenu bylo i to jedno tričko drahé. Vyhodil jsem je obě, styděl bych se to druhé někomu dát, jak jsem chtěl. Jogurt slibující 25% zdarma. Čeho? Obsahu? On to ale není jogurt, cosi beztvarého, nechutného. Sice zdarma ale ne k jídlu. Takových příkladů určitě znáte spoustu.

U veřejných činitelů je to obdobné. Volby jsou tím obalem. Pozlátkem, které vůbec neříkají nic o tom, co je uvnitř. Lidé vědí, že politici sliby neplní. Plní to, co je pro ně výhodné. Ne pro nás, ale pro sebe. Říkají tomu, že to dělají "pro stát". Co to je? Kdo je stát? Stát, to jsou jsou oni, my jsme mimo, my tomu nerozumíme. Stát jsme my, řekl kdosi. Volil jsem jednu stranu a pak sledoval určité její politiky, kterým jsem vlastně dal hlas. Bylo mi podobně jako při jedení jogurtu, který měl krásný obal, slivobal 25 procen zdarma, ale nebyl k jídlu.

Rozčarovanost v tom, že vůbec není koho volit se asi projevila v tom, že se navracejí komunisté. Kdo bude lepší, ten který okrádá zprava nebo ten, který na to jde zleva? Fackují nás zleva i zprava, jsme tu jen proto, abychom jednou za čas jim dali hlas. Pak už jsme mimo. V případě volby extrémní levice jsme zapomněli, co se dělo. Jaké hrůzy lidé prožívali. Ale jen někteří. Většina se měla tak nějak dobře. Strádali jen ti nepoddajní, nepřízpůsobiví Don Quichotové, kteří bojovali proti větrným mlýnům.

ANO-NE

Jak je možné, že sliby a realita se naprosto rozcházejí? Říkají ANO, ale myslí tím NE? To, co říkají, s tím bychom souhlasili, ale s jejich skutky ne? Mají velmi účinné nástroje, jak zjistit, co bychom jako lídé chtěli. A na tom se staví volební programy.

NE-ANO

Říkají NE, ale skutečnost je ANO. Jak je možné, že někteří jsou naprosto beztrestní? Že pro ně platí jiná pravidla než pro "obyčejné lidi"? Když někdo něco ukradne, zpronevěří, využije pro sebe místo pro obecné blaho, jaktože se prakticky nikdy nic nestane? Jakto, že ten, kdo nedělá dobře svoji práci nedostane výpověď? Platí tam jiná pravidla, jiné zákony. My jsme jen lidé, my to zjevně nechápeme.

JEIN, ANE

Nechci, aby moje stýskání bylo jen kritikou. Politici jsou veřejní činitelé a na nich se zhmotňuje to, jací jsme my sami. Němci mají krásný výraz pro Ano a ne současně. Je to JEIN. Tedy "Ja" jako ano a "Nein" jako ne. Začíná to velmi slibně, ale končí to záporně. Skoro byste uvěřili, že to je dobrý slib, ale je to NE. Jak by to bylo v případě našeho krásného českého jazyka? "ANONE" je moc dlouhé. Možné by se mi líbílo "ANE". Je to skoro jako ANO, ale ve skutečnosti se tím říká NE. Nebo přesněji - neříká se tím nic. Vůbec nevím, co člověk slibuje, co říká. Tak to často vnímám, jen se plácají slova, voda teče...